První československý hráč, jenž získal prestižní ocenění Zlatý míč, slaví 9. února 80 let. Josefu Masopustovi se už třesou ruce. Často v nich drží kapesník, protože ho zlobí i oči, slzí. Fotbal je však stále jeho životní náplní. S předstihem, kvůli uzávěrce, jsme Josefu Masopustovi zajeli k narozeninám pogratulovat do Prahy, kde nyní bydlí. Nad našimi otázkami, týkajících se nejen jeho působení v Brně, se vždy na chvíli odmlčel, zamyslel, ale v odpovědích bylo znát, že o dění ve fotbale má stále jasno.
- Pane Masopuste, jaké nostalgické vzpomínky se vám honí hlavou při vzpomínkách na Brno?
Každý z nich měl něco jiného, co mužstvu svědčilo. Karel Kroupa, i když byl zlobivé dítě, se stal za dobu mého působení ve Zbrojovce skvělým střelcem. Karel Jarůšek byl kvalitní tvořitel hry, Rosťa Václavíček zase správným kapitánem se vším všudy, především s ohromnou vůlí a vlastnostmi bojovníka. Pepík Hron podržel mužstvo jako brankář. Nerad bych zapomněl i na ostatní, jako byl Mazura, Libor Došek a další. V Brně jsem nebyl delší dobu. Autem už nejezdím, jsem závislý na tom, kdo mě kam doveze.
- Brněnské podzimní výsledky a současné předposlední místo v tabulce pro vás tedy musí být velkým zklamáním.
- Co říkáte na to, že majitel klubu Roman Pros si pořídil na hráče detektor lži?
- Roman Pros se také nechal slyšet, že by nejraději obměnil celý kádr. Nebo chce raději hráče na hostování s případnou opcí
- Brno mělo před léty skvělou mládež, to už také není až tak pravda, takže o to je to vše těžší…
Máte stoprocentní pravdu. Na mládeži se má stavět. Když přijde do mužstva dorostenec, odchovanec, má brněnskou krev. Koupit někoho jen na hostování třeba jen na půl roku znamená, že mužstvo nemá příležitost se sehrát a dále pracovat.
Střípky ze života evropského Pelého
- Reprezentační dres oblékl poprvé v roce 1954, naposledy v roce 1966. Za národní tým sehrál 63 zápasů, ve kterých vstřelil deset branek. V letech 1963–1965 nastupoval za vybraná mužstva Evropy i světa. V mužstvu starého kontinentu mu byla dokonce svěřena funkce kapitána.
- Na mistrovství Evropy v roce 1960 vybojoval třetí, místo a na světovém šampionátu v Chile 1962 skončil druhý. Ve stejném roce získal prestižní ocenění Zlatý míč. Uspěl i jako trenér – s brněnskou Zbrojovkou získal v roce 1978 československý titul. Trénoval rovněž Duklu, českou reprezentaci, v roli kouče působil také v Belgii a Malajsii.
- Největší legenda českého fotbalu ví, co by chtěl k 80. narozeninám: návrat Dukly Praha do první ligy. Ta nyní vede druhou nejvyšší soutěž. V dresu Dukly Praha dokázal porazit 4:3 brazilský FC Santos, tehdy nejlepší tým planety v čele s Pelém. Masopust tehdy vstřelil Santosu dva góly. V Československu nastupoval za pražskou Duklu, působil v Teplicích i Mostu.
- Závěr své hráčské kariéry strávil v Belgii. Na vrcholné úrovni nastupoval do svých 39 let. Pokud by měl v dnešní době ocenit některou z českých fotbalových osobností, vybral by si špílmachra plzeňského mužstva Pavla Horvátha.
- Za velký nešvar označuje častý odchod mladých talentovaných fotbalistů na zahraniční angažmá. Největším problémem českého fotbalu jsou podle něj v současné době krátkodobé cíle.
- Nejlepšímu českému fotbalistovi minulého století se chystají velké oslavy. Na pátek 4. února je naplánován gratulační večer v jednom z pražských hotelů. Mimo jiné mu přiletí popřát jeho velký soupeř a zároveň velký přítel, slavný portugalský internacionál Eusébio. Největší hvězda historie Benfiky Lisabon je o jedenáct let mladší a Zlatý míč získala v roce 1965. Na slavnostní vyhlášení ankety Fotbalista roku má dorazit i Pavel Nedvěd, další držitel Zlatého míče z roku 2003.
- Na vyhlašování fotbalisty roku je pozván i německý internacionál Uwe Seeler, účastník čtyř světových mistrovství, kde si vykopal stříbro a bronz. Seeler označil Masopusta za Pelého evropského fotbalu. S Masopustovým jubileem souvisí výstava v Národním muzeu, která potrvá od druhého březnového týdne do června a mapuje kariéru rodáka ze severočeských Střimic, tedy z obce, která dnes už neexistuje. V poválečných letech musela ustoupit těžbě hnědého uhlí.
- Před sídlem armádního klubu na pražské Julisce bude stát Masopustova 220 centimetrů vysoká socha, jejímž autorem je akademický sochař Josef Nálepa. „Byl jsem proti tomu, protože socha se má stavět jen mrtvým. Tak jsem se všech ptal, jestli chtějí, abych tady už nebyl. Sochu by si zasloužilo mnohem víc sportovců. Třeba Zátopek, Čáslavská,“ má jasno Masopust.
V Košicích trenér Masopust fotbalisty Zbrojovky varoval:
Nevím, kdo píská, ale na lajně jsou také podvodníci!
Mezi oblíbence bývalého trenéra mistrovské Zbrojovky Brno Josefa Masopusta patří dodnes tehdejší záložník mužstva i opora reprezentace Karel Jarůšek (58) a gólman a lednový oslavenec jednašedesátých narozenin Josef Hron.
„Před Masopustem nás trénoval pan Havránek. Skončili jsme tehdy těsně pod příčkami zajišťujícími účast v poháru UEFA. Přesto to byl úspěch, a Havránek mohl tudíž v Brně klidně pokračovat. Nicméně dostal z Polska daleko zajímavější finanční nabídku. Při odchodu z Brna řekl, že si stejně myslí, že mančaft na víc nemá,“ popisuje chvíle před více než třiceti lety současný asistent trenéra brněnské Zbrojovky Josef Hron.
„Oproti Havránkovi přišel k mančaftu diametrálně jiný člověk. Zasvěcoval nás do teorie, kterou ale potom dokázal na hřišti také předvést. S něčím podobným jsme se do té doby nesetkali. Navíc byl ještě výborným fotbalistou a to mu bylo něco málo přes 45 roků. Když jsme na tréninku hráli, jako mladí proti starším, tak jsme ho mezi sebe nechtěli, protože nám od začátku pořád jenom nadával,“ vzpomíná dnes s úsměvem na Masopusta nynější předseda představenstva Zbrojovky Brno Karel Jarůšek.
Karel Jarůšek a Josef Hron
Karel Jarůšek: „Měl svoji přirozenou autoritu, což je asi jedna z nejcennějších vlastností. Na jeho dobrovolný trénink přišli s výjimkou Honzy Klimeše všichni. Pokud trénink začínal v devět, my byli na hřišti už krátce po osmé. Neexistovalo, že se chodilo za pět devět. Uměl ohromně namotivovat na zápas, ale přitom celou situaci současně i odlehčit. Na stadionu pracoval tehdy mentálně postižený člověk. Přiznávám, měli jsme z něho zpočátku jen legraci. Jednou nám ho Masopust před mistrákem dovedl do šatny a řekl: Jirko, tak jim pověz, jak to mají hrát a potom jim to řeknu já. Nebyl z těch, kteří by takového člověka zatratili, naučil nás se s ním sžít a dívat se na některé věci z úplně jiného úhlu pohledu. Byl hrozně lidský a věděl, že v životě každého člověka přicházejí nějaké ty nepříjemnosti a dokázal je omluvit. Také nám říkával: hrajete i pro lidi. Raději ať zápas skončí pět pět, než bez branek. A důležité bylo, že jsme se za něj odnaučili bát, co bude, když něco zkazíme. Na place řval jenom na Pepu Mazuru, přestože ho měl rád. Ten to chudák odnášel, až jsme se tím bavili. Nechali jsme si dokonce jednou nahrát zápas na video a Masopustovo – Mazuro!!! jsme napočítali snad osmdesátkrát. Pokud jsme zase jeli na zápasy na východ Slovenska, tak nás varoval. V Prešově nám v souvislosti s rozhodčími říkával, že tady je i stehno ruka a v Košicích: Nevím, kdo píská, ale na lajně jsou také podvodníci.“
Josef Hron: „Díky Masopustovi jsme jezdili daleko častěji na západ, než ostatní. V Indonésii nikdo nevěděl, kde je Československo, ale jméno Masopust tam znali snad všichni. Nebo nás jeho zásluhou kompletně oblékla a obula jedna renomovaná značka, takže jsme na tom po této stránce byli tehdy z našich mančaftů asi nejlépe. Na oplátku se s někým nechal třeba jen nafotit.“
Karel Jarůšek: „Samozřejmě, když se jezdilo na západ, tak se domů vozily rádia a další u nás nedostupné věci. Na hranicích jsme se potom všichni strachy klepali, proto jsme Masopusta vždycky vystrčili z autobusu ven. Celníci byli rádi, že s ním mohou pokecat, a tak potom jen zkontrolovali pasy a zajímali se, zda někdo neemigroval.“
Josef Hron: „Celníci více otravovali, když se jelo ven. Zpátky se to už dalo obhájit třeba tím, že jedeme z turnaje, na kterém jsme dostali kapesné a tak něco nakoupili. Na hranicích šli hlavně po penězích. Nakonec na to doplatil jeden z estébáků, které s námi pro jistotu posílali. „Chudák“ jel poprvé na západ a nevěděl, jak to chodí. A tak napsal do celního prohlášení, že vyváží sto marek. A nic netušící celnici si ho odvedli k výslechu…“
Petr Podroužek
Související články:
|
Novinky brněnských vinoték – květen 2025
Grand Prix se do Brna vrátí už letos v červenci
Čeští vědci a vědkyně objevují hodnotu zapomenuté městské zeleně
Spin-off Masarykovy univerzity míří na trh s diagnostikou pohlavních chorob
