Velikovská ve svém podání k ÚS opakovaně tvrdila, že svého manžela v roce 2005 nezastřelila úmyslně. Obecným soudům v ústavní stížnosti vytýkala, že nesprávně posoudily důkazy. Zbraň podle Velikovské spustila nešťastnou náhodou poté, když při hádce v obývacím pokoji zavadila o její jemnou spoušť. "Stěžovatelka se proto domnívala, že měla být souzena za nedbalostní trestný čin, a nikoliv za vraždu," řekla Pelcová.
Velikovská zároveň v ústavní stížnosti uvedla, že se přijetí zodpovědnosti za nedbalostní ublížení na zdraví nikdy nebránila a nebrání. Opakovaně však popřela úmysl vraždit. Ústavní soud podle Pelcové zkoumal okolnosti kauzy dva roky a "neshledal v postupu českých soudů žádnou svévoli ani porušení základních práv stěžovatelky". Její stížnost proto jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Kamila Velikovská přitom dostala trest pod dolní hranicí zákonné sazby. Krajský soud v Brně sice vyměřil ženě ze Zlína původně osm let vězení, Vrchní soud v Olomouci jej pak ještě zpřísnil na deset let. Do vývoje kauzy ovšem zasáhl Nejvyšší soud, podle kterého byl rozsudek příliš přísný a Velikovské se nakonec dostalo sedmiletého vězení.
O svých zkušenostech a okolnostech případu pak Velikovská napsala ve vazbě dokonce autobiografickou knihu Svobodná, i když za mřížemi. Z vězení ve Světlé nad Sázavou pak přidala i další svazek, nazvaný Odsouzená - jak se žije ve výkonu trestu.