Umístění: Kultura Divadlo a film Na rozchodnou s Milanem Uhdem

Na rozchodnou s Milanem Uhdem

Ve studiu brněnské televize se právě dotočil film podle autobiografického scénáře Milana Uhdeho vyprávějící o složitém soužití Čechů, Němců a Židů koncem druhé světové války...

Na rozchodnou s Milanem Uhdem

 
Příběh s pracovním názvem Na rozchodnou, jehož režie se ujal slovenský režisér Juraj Nvota, vznikl podle autobiografického scénáře Milana Uhdeho.
Milan Uhde se narodil v Brně a žije zde. Je autorem povídek, divadelních a rozhlasových her, scénářů a sbírek poezie. Mnohá jeho díla uvedla brněnská divadla. Působil i jako ministr kultury a předseda Poslanecké sněmovny České republiky. V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání.


S Milanem Uhdem se vracíme až na samý počátek vzniku jeho nového filmu.

Česká televize studio Brno v režii Juraje Nvoty dokončila natáčení celovečerního filmu na základě Vašeho scénáře „Na rozchodnou“. Můžete čtenářům přiblížit peripetie jeho vzniku?
V roce 2002 jsem se dramaturgovi brněnského studia České televize dr. Pavlu Aujezdskému svěřil s historií, kterou prožil malý chlapec se svými rodiči v Brně v letech 1940–1945. Shodli jsme se, že by se mohla stát základem televizního filmu, dostal jsem smlouvu a v roce 2003 odevzdal scénář. Pak se po pět let nedělo nic, a když už jsem na celou věc téměř zapomněl, přišla před Vánoci 2007 zpráva, že má jít na jaře 2008 do výroby. Přečetl jsem si scénář znovu a z časového odstupu si uvědomil, že ani zdaleka nevyužívá možností, které dnes nabízí televizní technika. Pod vedením Pavla Aujezdského vznikla úplně nová verze, na jejíž definitivní podobě se už podílel i režisér Juraj Nvota.

Zúčastnil jste se několik dní natáčení „svého“ filmu. Jak jste spokojen s režijní prací slovenského režiséra a s výkony herců obsazených do hlavních rolí – s Magdalenou Sidonovou a Martinem Trnavským?
Nemá se chválit den před večerem, ale k režiséru Nvotovi jsem pojal hlubokou důvěru už nad jeho znamenitou inscenací Bernhardovy hry „Náměstí hrdinů“ v pražském Divadle Na zábradlí. Důvěra ještě vzrostla, když se v témž divadle vloni ujal režie mé nové hry „Zázrak v černém domě“ a udělal mi svou prací obrovskou radost. V té inscenaci hrála důležitou roli Magdalena Sidonová a myslím, že si s ní poradila výborně. Je to herečka přinášející na jeviště pravdivou osobní výpověď a silnou přesvědčivost a jsem šťasten, že hraje i v příběhu „Na rozchodnou“. S Martinem Trnavským jsme se před natáčením sešli na jeho přání a skoro celé odpoledne si o příběhu povídali. Ptal se promyšleně a získal si mě svou velkou snahou být věrojatný, totiž vědět o své postavě všechno, i to, co se o ní výslovně neříká v dialogu.

Ve filmu popisujete skutečné události, které Brno jako morová rána postihly během fašistické okupace a následného osvobození. Věříte tomu, že jde o neopakovatelné události?
Jestli chcete naznačit, že se člověk může na dějinách poučit a vyhnout se chybám, kterých se dopustil, musím přiznat, že tomu nevěřím. Člověk je recidivista, za stejných okolností a podmínek jedná vždycky stejně. Jsem však přesvědčen, že dnes je Česká republika zabezpečena proti vnějšímu i vnitřnímu ohrožení tak dobře, jako ještě nikdy ve své minulosti. Násilný režim není na obzoru ani u nás, ani v blízkém sousedství, a kromě toho jsme pevně zapojeni do společenství demokratických států, takže nehrozí ani rasový, ani nacionalistický pogrom, i když rasisté a nacionalisté tu jsou a budou.

Spouštěcí mechanismus všech těch tragických událostí druhé světové války byly mimo jiné nešťastné volby v Německu, které vynesly do čela státu Adolfa Hitlera a jeho kamarilu. Jak jsme v demokracii chráněni proti tomu, aby se do vrcholové politiky nedostal zlý člověk, potenciální zločinec?
Hitler se nedostal k moci volbami, nýbrž vinou špatné politiky ostatních stran. S výjimkou sociální demokracie žádná z nich nevěřila v demokracii, politici ji pokládali za vnucenou na základě prohrané války a přáli si návrat autoritativního režimu, ovšem bez Hitlera. Ten se k moci vetřel. Zneužil slabosti demokracie, která nevěřila sama v sebe. Také československá demokracie přestala za války důvěřovat v plodnost demokratických principů a uchýlila se k pokusu o takzvanou demokracii lidovou a socialistickou a novou a revoluční. Skončilo to nastolením totality. Zlý člověk a potenciální zločinec se ovšem může do vrcholové politiky dostat i v tradiční demokracii. Nemálo se jich tam dostalo a dodnes tam jsou. Jenže demokracie – pomalá a těžko se rozhodující – brání nastolení jejich diktatury tím, že se zakládá na dělbě moci. Její představitelé se musejí mezi sebou dohadovat. To je nejúčinnější zábrana proti zločincům v politice. Lepší neexistuje. Nebo myslíte, že by před nástupem do funkce pomohly například povinné prohlídky politiků u dobrého psychologa?

Sám jste po listopadových událostech roku 1989 na čas vstoupil do politiky. Kde se stala chyba, že jsou dnes politici v takové nemilosti u občanů, kteří na druhé straně žijí v relativně nejklidnějším a nejbohatším období našich zemí?

Chyba byla především v té zmíněné nedůvěře v tradiční demokracii. Tak se k vládě za neodmyslitelné podpory sovětského imperialismu dostali komunisté a ti dovedli situaci tak daleko, že se nedala řešit jinak než státním převratem. To bylo sice dobré, ale zároveň to přineslo velké obtíže. Mnohé z minulosti v nás utkvělo jako kontinuita, naopak diskontinuita se ve společnosti prosazuje vždycky těžko a u nás navíc nezbylo než to svěřit nezkušeným. Po skoro půlstoletí, kdy u nás politika prakticky neexistovala a činitelé jen přepisovali požadavky z Moskvy, začínáme jakoby znovu. Masarykovská tradice skončila. Situace připomíná zemi, v níž se po dlouhá desetiletí nehrál fotbal snad ani rekreačně a která teď přihlásila reprezentační mužstvo na mistrovství světa. Odchovat dobrou generaci politiků trvá daleko déle než vytrénovat generaci fotbalistů. Neúspěšné fotbalisty-začátečníky přitom každý soudný člověk chápe, ale chápat politiky-začátečníky se chce u nás málokomu. Chápat je znamená nikoli odpouštět jim přehmaty a darebáctví, ale nepropadat dětinskému nářku nad mravní bídou, do které jsme se prý propadli teprve v listopadu 1989.

Co se Vám v době Vaší politické kariéry dařilo realizovat a co dnes považujete za svůj největší omyl?

Nepřičítám si žádnou konkrétní zásluhu o podařený politický krok. Snažil jsem se jako předseda Poslanecké sněmovny, aby nedošlo k napětí mezi poslanci a vládou. Jev, který je jinak v demokracii běžný a přispívá ke tříbení hledisek, by v období úsilí o co nejrychlejší privatizaci mohl poškodit privatizační proces. A rychlá privatizace byla nutná, protože vyspělé státy, s nimiž jsme chtěli začít obchodovat, odmítaly spolupráci se státními giganty. Jenže i má největší chyba nepřímo vyplývala z této situace: ve snaze o politickou loajalitu jsem v sobě nejprve dlouho umlčoval kritický hlas a pak se mylně domníval, že politickou stranu, která přestávala plnit své sliby voličům, lze napravit zvnějšku, přechodem do jiné strany. Zkrátka jsem se projevil jako špatný politik, a tak bylo dobře, že jsem politiky nechal a že ona nechala mě.

Co by Vás mohlo přimět k tomu, abyste se do politiky vrátil, když ne do vrcholové, tak aspoň do komunální?
Takový podnět neexistuje. Ztratil jsem důvěru v to, že mám politický talent. Taková ztráta je nevratná, a to už nemluvím o svém věku. Je mi dvaasedmdesát.

Jak je možné, že politiku převážně dělají nepříliš vzdělaní lidé? Mezi politiky najdete málo filosofů, vědců, myslitelů.

Goethe, sám nejen spisovatel, básník, myslitel a všestranně hluboce vzdělaný muž, ale i dočasný čelný politik svého státu, kdesi napsal, že kdo jedná, nemá svědomí. Politické jednání navíc vyžaduje zvláštní druh talentu, a ten nebývá v souladu s nadáním vědců a myslitelů. Demokratická politika je do značné míry handl, záleží na schopnosti dohodnout se mezi představiteli nejrůznějších občanských zájmů. Básník ani filosof se o svém tvůrčím programu nedohaduje, nýbrž jej zastává a prohlubuje. O hodnotě malířových výtvorů se nehlasuje, a i kdyby se hlasovalo, dobrý malíř se tím neřídí. „Hledaje příkaz sluchu nehledám,“ napsal František Halas. Ale nedejte se mýlit našimi současnými politiky. Čtěte si v šestidílných Churchillových pamětích. Jaký vynikající vzdělanec to byl – třeba i v oblasti válečné techniky. A jak byl noblesní i vůči zásadním odpůrcům. Jenže parlament má ve Velké Británii mnohasetletou tradici. U nás proti tomu mizivou. Počkejte za sto let, to už bude líp.

Myslíte si, že je naše město a náš stát v současnosti v dobrých rukou?

Jsou v našich rukou. V jakých jiných by mohly být?

Městské divadlo Brno uvádí Váš muzikál „Červený a černý“ podle stejnojmenného Stendhalova románu, televize připravuje na příští rok do vysílání film „Na rozchodnou“. Co lze od Vás jako autora očekávat v nejbližší době?

Od září budou až do konce roku v Divadelních novinách pokračovat mé vzpomínky, a tím se ocitnou téměř v polovině. Čeká mě s nimi tudíž ještě hodně práce. Kromě toho nosím v hlavě několik příběhů a postav, snad se aspoň z některých zrodí divadelní hra.

Co je pro Vás jako pro autora nejpřitažlivější – kniha, divadlo, nebo film?
Už předchozí odpověď naznačuje, že za nejtěžší a nejkrásnější práci považuju práci pro divadlo.

Jak si představujete premiéru „svého“ filmu?
Nepracuju pro televizi v Brně poprvé, takže to vidím naprosto věcně a bezbolestně: sejde se pár lidí, kteří se na filmu podíleli, dva tři novináři, z nichž jeden odejde před koncem promítání s omluvou, že musí stihnout ještě vernisáž nebo rockový koncert, potřeseme si rukou a půjdeme každý po svých.

A jednu bulvární otázku: Jste bohatý?
Podle hledisek platných v sociologii i ve finančnictví patřím k takzvaným středním vrstvám. Není to však zásluhou důchodu, ten činí sotva sedminu mého někdejšího poslaneckého požitku a je hluboko pod statistickým měsíčním výdělkovým průměrem. Naštěstí mohu psát. Píšu to, co mi nedá pokoj, dokud to nenapíšu, a vůbec mi nevadí, že na to většinou nemám smlouvu. Nakonec je z toho většinou příjem, na který si nestěžuju ani se s ním nechlubím. Po pravdě řečeno na jeho výši myslím, jen když vyplňuju přiznání k dani. Jinak si předem nepřipouštím vliv svých honorářů na to, co dělám a jak žiju. Je to docela příjemné.

Trochu přidrzle se ptal a na natáčení filmu fotografoval
jef Kratochvi
l
Film



O filmu

Film z konce druhé světové války se natáčel v Brně, taktéž příběh je brněnský. Tou dobou totiž bylo město stále ještě multikulturní – stýkali se v něm Češi s Němci a Židy. A nebyly výjimkou ani rodiny, v nichž se všechna tato etnika setkávala. A právě o jedné takové rodině vypráví příběh, v jehož centru stojí malý Pavel a jeho rodiče – tatínek Čech a maminka Židovka. Tatínkova sestra se vdala za Němce, který sice není nacista, ale německé úřady na něj naléhají, aby se přestal s rodinou stýkat. Protižidovské tlaky vedou k rodinné tragédii – matka je nucena zapřít svoje rodiče, kteří zahynou v koncentráku. Po válce se ale situace obrátí – divoký odsun zasáhne německou větev rodiny... Malý Pavel není s to pochopit, co se to vlastně kolem něho děje. Po letech se Pavlovi jako starému muži na koncertě vybaví vzpomínka na dobu, kdy jednu totalitu začala nenápadně střídat totalita jiná.

Herecké obsazení

Role německého Brňáka se zhostil herec Zdeněk Bureš, roli jeho ženy svěřil režisér Báře Munzarové. Malého Pavla Hejnu (Milana Uhdeho), jehož očima je příběh vyprávěn, představuje Natan Sidon. Jeho rodiče si zahráli Magdalena Sidonová a Martin Trnavský. Dále hrají Milena Asmanová, Petra Špalková, Jiří Ornest, Stanislav Zindulka a další.

Režisér filmu


Juraj Nvota je slovenský divadelní, filmový, televizní režisér a herec. Je letošní laureát ceny Slnko v sieti, která je slovenskou obdobou Českých lvů. Brněnskému publiku je již znám z představení „Minus dva“, které s Bolkem Polívkou, Milanem Lasicou a Jitkou Čvančarovou připravil v Divadle Bolka Polívky.

Fotoarchiv
Natáčení filmu zaznamenal objektivem svého fotoaparátu brněnský fotograf jef Kratochvil.


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle BuzzTip redakci

Komentáře a dotazy k produktu  

 
0 #4 2009-05-05 12:36
Hra pana Uhdeho mi připadala poněkud nevyvážená. Sledoval jsem ji v televizi a můj první dojem byl, že život za nacistů byla téměř idyla, zatímco vyhnání Němců po roce 1945 byl strašlivý zločin. Pochybuji, že to Vážený autor TAKTO zamýšlel - ale na mne to TAK působilo. Nebo se snad hluboce mýlím?
Zdraví Jan Kalendovský
Citovat
 
 
0 #3 2009-02-23 15:10
Má boží hlas, ten náš Uhdíček, když promluví, orosím se...
Citovat
 
 
0 #2 2008-09-04 12:23
Uhde ujde :-)
Citovat
 
 
0 #1 2008-09-02 23:17
Ale jinak to může být parádní filmu, Uhde píše dost dobře. Mám ráda jeho knížky i divadelní hry.
Citovat