www.listyjm.cz

Brno, 15. května 2011 - Prozrazuji čtenářům to, čemu jsem sám nechtěl věřit: dudačka, flétnistka a hudební pedagožka Růžena Kučerová je od pátku 13. května šedesátiletá. Rodačka z Hanáckého Slovácka, z Hustopečí u Brna, ještě zažila pasení housat, draní peří, vaření povidel v kotli na dvoře a pozorovala maminku, jak vyšívala kroj, který pak nosily ještě její obě dcery. V srdci chová dodnes vzpomínky na vyprávění a písničky své babičky.

Patřím k těm, kterým svěřila, že na základní škole učivo z matematiky vždy dokonale pochopila až v následující třídě, tedy rok poté. Ale její práce z literatury dával učitel za vzor žákům ještě po třiceti letech. Chtěla hrát na klavír, ale osud ji přivedl na sedm roků k houslím. Potom se zamilovala do příčné flétny. I když musela v hudební škole hrát asi rok na oba nástroje, flétna jí šla daleko líp, protože ji její zvuk fascinoval. Když se velmi dobře umístila v celostátní rozhlasové soutěži, bylo o dalším osudu rozhodnuto. Vystudovala brněnskou konzervatoř.

V roce 1980 začala hrát na flétnu ve folklorním souboru Brněnští gajdoši. „Tam jsem zjistila, že folklorní čtvrťová nota není čtvrťová. Půlová také často netrvá dvě doby, ale tak dlouho, jak si písnička o to řekne. O pevném rytmu se dalo hovořit snad jen při doprovodu tance, ale jisté to také nebylo,“ vzpomíná jubilantka.

„Primáš Vladimír Meloun dokázal hrát celou noc, do rána, jednu valašskou písničku za druhou a ani jednu neopakoval. Z jeho hry jsem po celá léta čerpala ryzí valašský folklor s originálními  melúnovskými ciframi. Umělecký šéf souboru Otakar Pokorný mne zase učil hrát na dudy,“ dodává Růžena Kučerová. A vysvětluje, že na Brněnsku se hrávalo na dudy už před sto lety.

Že dudy jsou  ve své podstatě dechový nástroj, takže jako flétnistka-dechařka si s nimi dokázala poradit, i když začátky byly krušné, koordinace mnoha pohybů a činností byla náročná. Jeden loket čerpal do měchu vzduch, druhý musel citlivě vyvíjet tlak na měch, aby z tónů nebylo vlnobití, ale plynulý tón. Ruce na rozdíl od jiných nástrojů drží píšťalu od dud v obráceném gardu: pravá nahoru, levá dole a prsty uzavírají dírky permanentně. Zvedá se jen jeden příslušný prst k patřičnému tónu. Přitom se musí sledovat noty. „Mnohokrát jsem s dudami švácla do peřin, aby se jim něco nestalo. I když jsem měla chuť je rozšlapat na cimpr campr, nakonec se to poddalo a zvládla jsem to,“ přiznává.

Tady je na místě vyjevit, že Růžena Kučerová vychovala pět velice schopných dudáků. Nejvýraznější a nejaktivnější jsou Karel Zháněl, Jakub Brych a Michal Marhold. Uspěli na celostátních soutěžích hudebních škol, uplatňují se ve folklorních souborech, často vystupovali i na koncertech Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a všichni tři už natočili snímky v Českém rozhlasu Brno.

Od roku 1988 se datuje spolupráce Růženy Kučerové s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, kde se uplatnila nejen jako flétnistka a dudačka, ale i jako zpěvačka. Třináct let byla asistentkou uměleckého šéfa a primáše Jindřicha Hovorky. Společně vytvářeli programy, dramaturgii. Každý měsíc připravili pro Český rozhlas Praha nový pořad pro redakci zábavy. Natočeli spoustu cédéček, v terénu natáčeli pamětníky, jezdívali do porot soutěží dětských zpěváčků. Nelze opomenout bezmála dvacetileté působení ve čtyřčlenném profesionálním souboru Gajdoši Brno, díky němuž mohla napsat a uplatnit mnoho scénářů k výchovným koncertům pro děti.

Zasvěcení vědí, že Růžena Kučerová se odívá nejen do stylizovaného brněnského kroje a na sváteční koncerty do kroje horňáckého. Bývá vidět také v renesančním italském kostýmu nebo v kostýmu barokním. To když hraje starou hudbu. Je to patrné například i na obalu jejího šestého vydavatelského počinu – cédéčka s titulem  Rozeta. Na tomto nosiči s 18 skladbami o celkové délce 39 minut s flétnistkou a dudačkou Růženou Kučerovou a kytaristkou  Olgou Dvorskou  spoluúčinkovali členové souboru Gajdoši Brno, houslová a violová sóla hrál Jindřich Hovorka.

Za zmínku stojí, že Růžena Kučerová si tyká s obdivuhodným počtem hudebních nástrojů, které vlastní. Napočítal jsem u ní troje housle, tři staré dřevěné flétny, dvě dřevěné pikoly, tři gajdice, velkou slovenskou fujaru, viděl spoustu různých píšťal, všechny zobcové flétny, Panovu flétnu, irské flétny, píšťalu s měchuřinou, šalmaj, patery dudy: historické české, tradiční moravské, repliku středověkých dud, dudy královské a barokní moldánky. Také kytaru, ukulele a kufr různých drobných bicích nástrojů. A kdoví, co všechno se ještě nachází skryto v zásuvkách. V dubnu Růžena Kučerová obohatila náš knižní trh o více než dvousetstránkovou publikaci „Jindřich Hovorka 1937-2006“.

Jubilantka svého času vyjádřila přesvědčení, že nám hudba a krása s ní spojená byla darována jako nadstandard. Že člověk není bohatý jen penězi, ale hlavně zážitky, zkušenostmi a poznáváním. Proto se cítí díky folkloru velmi bohatá a obdarovaná. V lidové písni na malém prostoru, v určité zkratce, zapůsobí příběh, osud nebo jen jednoduchá krása. Nemyslí si, že třináctka v datu jejího narození je nešťastným číslem. Problémy, maléry, nedostatky všeho druhu má jako každý druhý na světě.

Ale i v těch nejtěžších chvílích vždy po ni svítilo někde, byť nesměle nebo blikotavě, sluníčko naděje a ona zamířila vždycky k němu. Úmyslně vyhledávala harmonii, lásku a pohodu, někdy i za vydatné podpory své o generaci starší celoživotní přítelkyně Maru. Svou ochotu všemi svými aktivitami podporovat a rozvíjet toleranci, vzdělanost a vzájemné porozumění a přátelství mezi lidmi bez ohledu na politickou, národnostní nebo náboženskou příslušnost dokládá vykonáváním funkce první viceprezidentky Soroptimist International Clubu Brno I, založeného v roce 1991 jako prvním v České republice. Druhý nyní působí v Praze.