Slovinský režisér Rocc, šéf Janáčkovy opery Národního divadla Brno, se rozhodl zachovat co nejvíce z původnosti díla, které vzniklo již roku 1817. To však neznamená, že by divák nemohl být překvapen příběhem, vzhledem k tomu že verzí Popelky existuje celosvětově asi 300. Rossiniho Popelka nemá, na rozdíl od zpracování na která je český divák zvyklý, macechu, ale nevlastního otce. Ten se snaží překazit princovu lásku k dívce, do které se zamiloval nejen pro její půvabný vzhled, ale především pro její krásnou duši. Pomoci musí předmět zanechaný na slavnosti, který však není střevíček…Popelka je ale i v tomto zpracování pohádka, takže špatného konce se diváci obávat nemusejí.
Výrazné a neotřelé je pak jevištní zpracování a kostýmy, na kterých se podílela Vendula Johnová společně s režisérem Roccem. Scéna hýří barvami, které naznačují inspirací pop artem, zejména peří kostýmů dvou zlých sester by mohl závidět i Papageno z Kouzelné flétny. Kostým prince je pak inspirován vizáží Michaela Jacksona. Na scéně nechybí některé moderní atributy jako například žehlící prkno, ke kterému je nešťastná Popelka neustále připoutaná nebo horní část scény křižující šňůra na prádlo posetá barevnými kolíčky, na které vznikají zajímavé světelné efekty.
O hudební nastudování se postaral Jakub Klecker a připadl mu tak nelehký úkol. Opera je mimořádně technicky náročná, což kromě orchestru pod vedením jeho samotného a dirigenta Ondreje Olose museli zvládnout i interpreti.
Popelka je svěžím představením pro celou rodinu, které i přes svůj tradiční charakter osloví i dnešní publikum.
(text i foto: Barbora Kabelková)