www.listyjm.cz

Divadlo je krakatice, říká Erik Pardus - představitel mnoha pozoruhodných rolí na repertoáru Městského divadla Brno, strážník Zahálka z televizních Četnických humoresek a držitel mnoha divadelních ocenění. Proč krakatice?

Že by biologové objevili nový druh tohoto obávaného a mýty opředeného mořského živočicha? Pak to tedy zřejmě bude tvor, co se živí energií herců a emocemi diváků.  Krakatice aneb divadlo.

Jak to tedy s divadlem je, pane Pardusi?
Divadlo je opravdu zvláštní požerák, který člověku bere čas a soukromí. Máte problém s běžnými věcmi, jako navštívit úřady, zaplatit složenky, vyřídit věci, které se týkají provozu domácnosti, vyluxovat, dát kočkám žrádlo… To se musí naplánovat na minuty. Na druhou stranu, když pak nezkouším a mám pár dnů volno, najednou nevím, co mám vlastně dělat. Protože jsem zvyklý pod tlakem práce v divadle vyřídit všechno strašně rychle. A co pak dělám? Sedím doma, dívám se na svůj oblíbený sport v televizi a nudím se, když tu mi manželka, taky herečka, řekne: „Hele, nechtěl bys jít do divadla?“ Divadlo mi prostě začne chybět. Nechci říci, že je to přímo droga, ale jde o specifické zaměstnání, které člověka naprosto pohltí. A nejen to, v divadle se člověk musí odkrýt. Nemůžete vejít do kolektivu a zůstat uzavřený. Nedat nic najevo nebo nepustit chlup, jak se říká. Pokud se neotevřete absolutně, nemůžete spolupracovat s režisérem ani s kolegy. Daleko víc než v jiném povolání my herci prozrazujeme svou podstatu. Opravdové soukromí ani velká tajemství v divadle neexistují.

Když je to tak náročné, jak dobíjíte „baterky“?
Jsem nabíjející typ člověka a baterky zásadně dobíjím s těmi, které mám rád. Většinou jsou to lidé úplně mimo divadelní branži, se kterými se můžu bavit o věcech, které nemají s mou prací vůbec nic společného. Nepatřím k těm, co po představení potřebují rozsáhle ventilovat, jaké to bylo. Radši mluvím úplně o něčem jiném. Jako onehdy s mou paní zubařkou. Po představení, v němž jsem hrál, na mne čekala s manželem. Poté, co pronesla: „To bylo hezký, fakt hezký“, ihned dodala: „A kdy už konečně přijdeš na tu plombu?“ Věřte nebo ne, udělala mi tím obrovskou radost! Začali jsme se bavit o zubařině, to bylo tak občerstvující… Cítil jsem se mnohem lépe, než kdybych seděl a diskutoval o divadle.

Jak jste se dostal k herectví?
Náhodou. Když mi bylo dvanáct, přijela na naši devítiletku produkce ze Zlína, tehdejšího Gottwaldova. Hledali kluka do filmu Automat na přání. Prošel jsem do užšího výběru a jako ostatní předváděl, jestli umím například stojku. Nebyl to pro mne žádný problém. Pana režiséra Pinkavu jsem si ale získal hlavně tím, že jsem jako jediný uměl šplhat po laně. A dostal jsem se pěkně vysoko!  „Máš mé sympatie,“ řekl mi tehdy Pinkava. Ale předtím na mě křičel: „Ježišmarjá, slez!“ Postoupil jsem do nejužšího finále s pěti kluky, ale roli jsem stejně nedostal. To bylo tak… Měl jsem tehdy vlasy dlouhé až po ramena a táta rozhodl, že na finále nemůžu jet takhle zarostlý, tak mně holič vzal pěkně na ježka. Když mě pan režisér uviděl, chytl se za hlavu a zničeně pronesl: „Pane Pardusi, co jste mi to s tím klukem proboha udělal?“ Nezapomněl ale na mně a když za rok točil další film, Mlčení mužů s Janou Štěpánkovou a Sváťou Matyášem, pozval mne do ateliéru, konkurz jsem udělal a roli ve filmu dostal.  

Jak vlastně probíhá takový konkurs?
Když tehdy přijeli filmaři do školy, ptali se: „Děti, kdo umí jezdit na kole?“ Všichni zvedli ručičku a já ji nezvedl, protože jsem kolo neměl, poněvadž pocházím ze slabých sociálních poměrů. Pak se ptali: „Kdo umí plavat, děti?“ A všichni zase dali ruku nahoru. Jen já ne, protože jsem plavat neuměl a dodneška jsem se to nenaučil. Ale přesto - ani nevím jak a byl jsem ve finále.

Myslíte si, že vám toto setkání s filmaři předurčilo život?
Nevěřím, že šlo o osud. Byla to prostě náhoda. Každý tomu může říkat, jak chce. Podle mne to byla shoda okolností. Takových náhod člověk během života zažije! Ale je fakt, že kdyby nepřijeli, hercem jsem se vůbec stát nemusel. Mohl jsem být čímkoliv. Třeba fotbalistou…

Proč zrovna fotbalistou?
Jako kluk jsem fotbal hrál a moc rád. Tatínek byl sportsman a podporoval mne, ale maminka jako hlava rodiny po mých prvních zkušenostech s filmem rozhodla, že fotbal není pro mne. Dal jsem se tedy na umění. A kvůli škole šel pak fotbal stranou, nemohl jsem chodit s odřenýma kolenama do pohybovky. Tak jsem dostal nůž na krk - buď divadlo, nebo fotbal. Nechal jsem fotbalu a přihlásil se do oddílu minigolfu. Hrál jsem ho dva roky a v roce 1976 jsem se dokonce stal mistrem republiky!

A co si myslíte o současném fotbalu?
Jsem znechucený, když vidím tatínky, jak se snaží protlačit své synky do prestižních oddílů, protože v nich vidí budoucí hvězdy s patřičnými příjmy. Příčí se mi, když berou fotbal jako vyloženě komerční záležitost. Nedávno jsem četl v novinách článek o prodeji brazilského fotbalisty Kaká. Titulek výstižně sděloval: „Kaká za 7 miliard.“ To mne hodně pobavilo. Ale platy fotbalistů nejsou zábavné, považuji je za nemravné, bezdůvodně naddimenzované. Stačí porovnat fotbal s opravdu důležitými profesemi, jako je třeba chirurg. Když se něco nepovede fotbalistovi, je to jen špatný kop. Ale když udělá chybu chirurg, může někdo umřít.

Poznávají vás lidé na ulici?
To víte, že jo. A není to vždycky snadné. Musím být pořád ve střehu a snažit se být na lidi příjemný. „Pojď sem a dej si se mnó panáka!,“ osloví mne nějaký chlapík v restauraci. „Nezlobte se, mám večer představení, nemůžu pít,“ říkám mu a na rozdíl od něj mu vykám. A co neslyším? „No jo, se mnou si nedáš, s obyčejným zedníkem, chlastáš jenom s těma tvýma celéééébritama!“ Co se dá dělat, je to daň. Popularity? Kdepak. Je to daň „provařených ksichtů“.