www.listyjm.cz

Brno, 14. ledna 2011 (MEDIAFAX) - Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být chudoba, materiální nedostatky rodiny a zvláště pak její špatné bytové poměry. Takové stanovisko vydal v pátek Nejvyšší soud v Brně, podle něhož je možné odebrat dítě do ústavní péče až v případě, kdy jiná opatření k nápravě nevedla k cíli.

"Toto stanovisko přijalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, aby sladilo postup českých soudů v případech, kdy dítě žije v chudobné rodině, žije ve špatných hygienických a materiálních či bytových podmínkách a soudy mají rozhodnout o odebrání dítěte do ústavní péče," řekl mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig.

Podle stanoviska Nejvyššího soudu je možné odebrat dítě do ústavní péče je možné až v případě, kdy jiná opatření k nápravě nevedla k požadovanému cíli.

Pokud budou soudy rozhodovat o umístění dítěte do ústavní péče, pak je podle Nejvyššího soudu třeba, aby byly doloženy všechny závažné skutečnosti, které rozdělení či roztržení rodiny odůvodňují. "Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen majetková nedostatečnost rodiny zejména rodičů, projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy," řekl Knötig.

V tomto případě je podle Nejvyššího soudu třeba využít jiných možností, jak zabezpečit dítěti odpovídající bytové či materiální podmínky, jako například součinností orgánů veřejné správy a samosprávy či jiných státních orgánů. Rozdělení rodiny a nařízení ústavní výchovy takovým opatřením nepochybně je, totiž představuje až nejkrajnější opatření, ke kterému by se mělo sáhnout.

Při odůvodňování soudních rozhodnutí o nařízení či nenařízení ústavní výchovy v případech, kdy jedním z důvodů je rovněž majetková nedostatečnost rodiny, zejména rodičů, projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení, je třeba také vyjádřit, zda byla nebo nebyla ze strany k tomu určených orgánů státu či územní samosprávy nabídnuta pomoc a s jakým výsledkem, neboť poskytování uvedené pomoci nelze automaticky vždy předpokládat.

"V řízení o nařízení ústavní výchovy je třeba rovněž dodržovat závazek plynoucí Úmluvy o právech dítěte a zjišťovat názor dítěte - tedy je třeba i vyslechnout názor nezletilého dítěte, pokud jde o dítě, kdy jeho věk předpokládá, že již může vyjádřit svůj názor," uvedl Knötig.

V této souvislosti Nejvyšší soud kritizoval postup Okresního soudu v Klatovech který se spokojil se zprávou opatrovníka, aniž by z odůvodnění bylo zřejmé, co bránilo slyšení dětí ve věku 15, 10 a 8 let.

Naopak správně postupoval podle Knötiga Okresní soud v Ústí nad Labem, který čtrnáctiletou nezletilou dívku při jednání vyslechl, nebo Obvodní soud pro Prahu 8, který přihlédl ke stanovisku nezletilé, která péči matky a prostředí, v němž vyrůstá, hodnotila tak, že se jí stýská po ústavním zařízení, kam byla dříve rozhodnutím soudu umístěna.