www.listyjm.cz

Brno, 9. března 2012 - „Co po sportovní stránce, ale také po lidské bylo velmi těžké vybojovat tolik titulů mistrů světa. Problémy nám dělali i na hranicích. Proto jsme třeba do Německé spolkové republiky vyráželi s bráchou dva dny před turnajem. První den jsme si vyzvedli na ČSTV všechny potřebné doklady, ve Stříbře jsme přenocovali a ráno to vzali ke státním hranicím, kde nás nechávali i čtyři hodiny tvrdnout. A to nás čekalo třeba ještě dalších pět set kilometrů v autě.

Na turnaje jsme přijížděli hodně unavení. Cestou zpátky se k tomu přidala na hranicích kontrola a běda, jak se našla nějaká ta marka navíc. Bylo zle,“ líčí pouhou jedinou epizodku z bohatého sportovního života jeden z legendárních bratrů Pospíšilových Jindřich, který se 23. března dožívá 70. let. Společně s Janem (66) získali v kolové neskutečných 20 světových zlatých medailí, což se žádné jiné dvojici na světě nepovedlo.

Takovým druhým tátou (ten pravý padl v květnu 1945 jako jedna z posledních obětí druhé světové války) byl oběma bratrům trenér Rudolf Harth, který dokázal uklidnit vždy i bratrské spory. „V pravou chvíli přišel za mnou a povídá: ´Chceš vyhrát titul mistra světa? Tak proč se hádáš, bez bráchy to nevyhraješ. Každý uděláte chybu, proto musíte pomoci jeden druhému.´ To stejné řekl potom i bráchovi,“ vzpomíná Jindřich Pospíšil. S Janem jsou sžití dodnes jako dvojčata, bydlí dokonce i s rodinami dlouhé roky pod jednou střechou v Brně.
„Občas ještě sednu na kolečko a brázdím silnice s nahodilými kamarády. V moři se dokážu na jeden nádech potopit do pětimetrové hloubky a letos jsem pro změnu zase lyžoval v Čenkovicích,“ tvrdí oslavenec.

Když Jindřich a Jan Pospíšilové získali v Praze 1965 svůj první titul, trenér je varoval, aby jim nosánky nevyrostly moc vysoko. A že pro něj budou světovými šampióni, až dokážou titul obhájit. Jenže v následujícím roce skončili Pospíšilové třetí, o rok později druzí a sláva se jim rozplynula jako voda nad hrncem. „Od roku 1968 následovala šňůra devíti světových titulů za sebou. Stali jsme se tak v našem sportu ikonou. Harth nás ale stejně pořád peskoval,“ usmívá se Jindra.

Pospíšily se podařilo z trůnu sesadit až později německým bratrům Steinmeierům. „To jsme měli 14 titulů a funkcionáři svazu tvrdili, že už nejsme perspektivní. Rudolf Harth ale za námi stál a říkal: "Pokud budou u nás nejlepší, na mistrovství světa pojedou. Začali jsme ještě více trénovat. Brácha se soustředil i na stolní tenis, aby měl postřeh, já na jízdu na silničním kole kvůli rychlosti a vytrvalosti. To už jsme byli 40níci a bylo nám jasné, že po nás mladí jdou jako lvi,“ vzpomíná Jindřich Pospíšil.

A tak začali ještě vražednější boje s bratrskými dvojicemi Steinmeierovými a Kingovými. Přesto Pospíšilové získávali i nadále jeden titul za druhým. „Brácha už chtěl skončit, měl tenisový loket, trpěl s koleny. Po zisku devatenáctého titulu jsme vzkázali soupeřům, že máme před sebou poslední rok. O to více se nám všichni soupeři snažili světový turnaj v německém Ludwigshavenu v roce 1988 co nejvíce znepříjemnit. I přes počáteční remízu s Rakouskem 4:4 jsme došli až do finále. V utkání proti Němcům bylo znát, jak rozhodčí nadržuje domácím. Přesto jsme zvítězili 2:1, a to především díky bráchovi, který čelil minutu před koncem úspěšně hned dvěma penaltám. Přiváděl soupeře svým brankářským uměním k šílenství,“ říká Jindřich Pospíšil.

Kdo viděl "Pospece" hrát, tomu nemohlo ujít, že drželi na kole jako přibytí. „Nebyli jsme žádné houžvičky a trénink jsme si zpestřovali třeba kohoutími zápasy. Naráželi jsme do sebe s cílem shodit toho druhého z kola,“ říká starší z bratrské dvojice Jindřich.

Na zdravíčko si zatím nestěžuje. „Chtěl bych se dožít aspoň osmdesátky, potom už to asi půjde z kopce dolů,“ míní Jindra. Tak trochu naráží i na trenéra Hartha. „Bude mít letos už 94 roků, ale dlouhou dobu trpí Alzheimerovou chorobou. S bráchou jsme za ním byli naposledy před dvěma roky. Už ani nevěděl, kdo jsme,“ líčí smutné okamžiky sportovního učitele Jindřich Pospíšil.