www.listyjm.cz

Brno, 7. listopadu 2011 - Tak se zase po letech snad na všech televizních kanálech roztrhl s vařením pytel. Většinou jde o kuchtění s občas nějakou tou dobrou radou navíc. Na Primě nechali však nahlédnout mnohem hlouběji pod pokličku. Leckdo si tak může, po zhlédnutí pořadu Ano, šéfe!, už dnes během návštěvy v restauraci zafantazírovat, v jakém že to hygienickém prostředí se jeho pokrm asi tak připravuje, jak moc kuchař vůbec umí vařit a co se to na jeho talíři ve finále asi objeví.

Z pověstného televizního drsňáka Zdeňka Pohlreicha (54) se přitom během našeho povídání vyklubal absolutně pohodový člověk. Tedy, když pomineme, že novinářům rozhovory neposkytuje a zpočátku tak byl až příliš ostražitý.

O první pokus s vařením se pokusil v osmi letech, a to jak jinak, než s vajíčky. K plotně ho ale donutily současně také rodinné povinnosti, neboť chod domácnosti musela vzít na svá bedra pouze Zdeňkova máma „Kuchtění asi máme v genech, protože už můj dědeček prý skvěle vařil,“ zavzpomínal pro Listy populární šéfkuchař. Vaření ho ale pořádně chytlo až ve třiceti.

„Gastronomicky bylo Československo zemí nepolíbenou dlouho. Proto jsem se odjel učit kuchařině do ciziny, kde jsem zjistil brzy, že s tím, co umím, díru do světa rozhodně neudělám. Jelikož jsem ale ješitnej, chtěl jsem se naučit vařit ze všech co nejlépe. Začal jsem skupovat knížky, stal se ze mě kuchařskej samouk,“ poodhaluje svoje začátky Pohlreich.

Současný novopečený ženáč od Bodamského jezera to hned zpočátku uměl, jako pravý český kuchař, s omáčkami. A údajně právě jejich kvalita a chuť oddělují dobré kuchaře od těch horších. „V angličtině existují dva pojmy: cook a chef. Cook je ten, kdo zvládá obracet hamburgery a otočit maso na grilu. Chef je ten, kdo umí udělat omáčku,“ tvrdí majitel luxusní restaurace TriBeCa ve Švýcarsku, která je součástí zámku v městečku Romanshorn.

Zdeněk Pohlreich se dnes vaření vyhýbá velkým obloukem. „Z kuchyně jsem odešel po 35 letech praxe v padesáti. Jsem rád, že jsem vařečku mohl vyměnit za podnikání, a když k tomu připočtu ještě nějaké to působení v televizi… věnuji se nyní spoustě jiných věcí. V životě je hodně důležité nepřešlapovat pořád na jednom místě,“ říká jedna z nejlepších evropských kuchařských kapacit.

Na pořad Ano, šéfe! probíhaly kamerové zkoušky. A Zdeněk Pohlreich se nakonec stal jeho největší hvězdou. Premiéra pořadu se odbyla před více než dvěma roky v restauraci Hrádek v Litoměřicích. „Na začátku si nás volali lidé, kteří chtěli opravdu pomoci. Postupem času se to ale hrozně změnilo. Dnes to většina bere jako dobrou příležitost k vlastní reklamě. Za každé situace si ale zachovávám patřičný odstup. Snažím se být naprostým profesionálem. Žádné velké emoce si během natáčení nepřipouštím. Na druhou stranu se jeden díl točí kolem pěti dní, tudíž osm měsíců v roce trávím s lidmi, kteří jsou problémoví, takže občas z toho nerudnej jsem. Bohužel jsem časem přišel na to, že po dobrém se s lidmi nedomluvíte. Můj život ale rozhodně není nepřetržitá řada hádek a vyměňování názorů,“ říká o sobě Pohlreich.

V luxusní restauraci TriBeCa ve švýcarském městečku Romanshorn, kterou také vlastní
Zdeněk Pohlreich, si můžete vychutnat třeba podobný dezert...

„To, že je pořad Ano šéfe! úspěšný vypovídá o tom, co jsou lidi schopní zde akceptovat, jaké mají i na sebe nároky, jak si dovedou sami sebe vážit. Je to spíš sociální dokument, než vysloveně zábavní pořad. Stejný formát by se dal natočit u doktora, v pojišťovně, prakticky kdekoliv. Češi neumějí podnikat, ale zato dokonale zvládají si pořád jenom na něco stěžovat,“ tvrdí Pohlreich.

O pokračování v současné době běžící série Ano, šéfe! zpočátku už nechtěl ani slyšet. Jenže jeho veličenstvo divák si pokračování přálo. Jeden z nejsledovanějších dílů se odehrál v Brně. „Takových arogantních pitomců, s jakými jsme se v restauraci Bohéma setkali a kteří se s námi tak hádali, bychom pro oživení pořadu potřebovali více. Dotyční si mysleli, jak snadno přijdou k reklamě. Jenže když je někdo tak pitomej, živí se, jak se živí a ještě se s tím jde chlubit do televize... Nám tím ovšem krásně nahráli. Vznikl z toho nakonec nejzáživnější díl, jakej jsme do té doby natočili. Za to jim mohu jen poděkovat,“ tvrdí Pohlreich.

„Nevím, čím se živí a nechci o tom ani spekulovat. Jsou zvyklí vytloukat klín klínem. To nejsou lidi, kteří by měli mít právo podnikat. Kdyby to u nás bylo normální, tak by tady nemohli ani existovat. Jsou to lidé, kterým sypou peníze úplně jiné věci,“ tvrdí majitel dvou prestižních českých restaurací, a to Café Imperial a Divinis Ristorante. Pro zajímavost v Café Imperial vás přijde kupříkladu kuřecí vývar se zeleninou a domácími nudlemi na 85 korun, prsa z kukuřičného kuřete s grilovanou zeleninou na 289 a bramborová kaše na 57 korun.

A jak vidí nekompromisní šéfkuchař úroveň současné české gastronomie? „Ve srovnání se Západem na tom nejsme tak dobře. A čím dříve si to uvědomíme, tím lépe pro nás všechny. Bazírujeme na tom, co tady máme, a vůbec nás nezajímá, jestli je to dobře nebo špatně. Je to sebedestruktivní přístup. Zapomeňte na to, že vám někdo venku ještě řekne: Takovou svíčkovou umí jen Češi! To už nikoho dnes nezajímá. Pořad jakým jsou Babicovy dobroty, by se od nás směrem na západ, neodvysílal jedinej díl. Je to prvoplánové, plytké. Je to zoufalé jídlo udělané katastrofálně v televizi. Jsem pyšnej na to, že my bychom takovej pořad nikdy ven nepustili,“ honosí se Zdeněk Polhreich.