www.listyjm.cz

Brno, 31. ledna 2012 - Ze zkoušení u tabule v hodinách fyziky si pravidelně odnášel pětky, zato prý už tehdy smíchem padali všichni spolužáci z lavic. Nechybělo mnoho, a místo učení monologů ze Shakespeara se mohl u soudů ohánět paragrafy či rovnou s pistolí v ruce a klepety za pasem nahánět zločince. O kom že je řeč? Světla se rozsvěcují, opona se rozhrnuje a na jeviště vstupuje – jubilant Zdeněk Junák!

Kdyby však  kdysi historie udělala jen malý krůček bokem, nikdy by populární, čerstvě šedesátiletý herec Městského divadla Brno Zdeněk Junák na pódiu či před kamerou nestál. „Tatínek chtěl, abych studoval chemii, ale já v přírodních vědách nejsem zběhlý. To prostě nešlo. Jednu dobu jsem chtěl být právníkem nebo policistou, a také jsem koketoval s myšlenkou, že bych mohl být knězem. Ale naštěstí se to všechno zatočilo a vystudoval jsem JAMU,“ vzpomíná Junák s tím, že už ve škole byl třídním šaškem. Jako kdyby tomu osud už tehdy chtěl, aby jeho celoživotním posláním bylo obohacovat, bavit a dojímat diváky z prken, která prý znamenají svět.

Škodolibý kolega vám na jevišti pořádně zavaří
Málokterý divák ovšem tuší, co vše divadelní herectví obnáší a jak náročná může být příprava na roli v jediné inscenaci. „Příprava představení v průměru trvá šest týdnů. Ale někdy jsou opravdu rychlovky, kdy se to musí dát dohromady za pouhé čtyři týdny,“ nabízí Junák pohled do zákulisí. Nejprve si totiž režisér a dramaturg, případně výtvarník či teatrolog musí s herci vyjasnit pojetí inscenace, poté následuje řada čtených zkoušek, při kterých hercům ještě pomáhá papír v ruce, ovšem při následujících aranžovaných zkouškách už začíná jít do tuhého. Pak už je na každém herci, aby s blížícím se datem premiéry ovládal svůj part co nejlépe.  

„Musím říci, že já text dopředu nikdy nečtu, na první zkoušku přicházím jako čistý nepopsaný list. No a když už se aranžuje, tak jeden obraz děláte pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, pořád se to vrací, takže text mi pomalinku skáče do hlavy. Když ovšem máte obrovské monology, tak se to samozřejmě musíte doma učit jako básničku,“ podotýká Junák s tím, že s textem prý problémy nemívá. „Spíš s časem - přinutit se k tomu, že bych se měl učit…,“ dodává se smíchem.  

Největší noční můrou každého herce je přitom právě výpadek naučeného textu. V takovém případě pak nastupuje nápověda, takzvaná suflérka. „Ta mě zachránila hodněkrát, to jo! I když nepatřím mezi ty, kteří by spoléhali pouze na ni, spíš mě zachrání kolega či kolegyně na jevišti. Když máte dramatický text a jste sám, uděláte pauzu a počkáte, jestli vám nápověda něco hodí. Pokud ne, tak během deseti vteřin, což ovšem na jevišti vypadá jako půl dne, poskládáte myšlenky, něco škrtnete a jedete dál. Když je tam kolega při věci, tak vám pomůže. Pokud je ovšem škodolibý, tak se vám směje do obličeje a nehnete se z místa,“ popisuje jevištní nástrahy Junák.   

„Nejhorší výpadek, který mě děsí neustále, je ve zpívaném textu. Tam už jsem okno měl, to opravdu děláte jen la-la-la-la, nevíte, kde se máte chytit, muzika jede rychle dopředu a to vás pohání si vzpomenout,“ podotýká herec.   

Časomíry? 60-20-15
Nejen že si Zdeněk Junák na sklonku loňského roku odškrtl příslovečný šestý křížek, ale dokonce se na něj nahrnula hned další dvě výročí! Do Městského divadla Brno totiž nastoupil v roce 1992, a když na to přijde řeč, pouze pronáší: „Světe div se, já tady budu dvacet let!“. A kulaté narozeniny slaví také kapela Vinařští romantici, ve které účinkuje již patnáct let. 

Svůj věk však bere s nadhledem. „Do důchodu se rozhodně nechystám, protože si myslím, že jsem ve formě. Pan ředitel Stanislav Moša mě má rád, můj osobní režisér Stanislav Slovák mě má rád, takže bych v divadle s dovolením ještě chvilku zůstal,“ tvrdí s hranou vážností herec. Každopádně šedesátku prý na sklonku loňského roku oslavil jaksepatří! „Bylo to bezvadné, přišla řada lidí a dostal jsem spoustu dárků – třeba let balónem. Krásný dárek mi připravili i mí kolegové z divadla, kteří secvičili velký pěvecký sbor, ve kterém zazpívali můj život. Úplně mě ale zlomila moje žena. Představte si, koupila mi nové auto! A přitom nikde neubyly peníze…Nevím, kde to našetřila, my nemáme žádné tajnosti a účty drží v ruce ona. Ale úplně mně to podrazilo nohy!“ říká Junák.

Nejhezčí dárek ovšem dostal s pořádným předstihem. „Protože už patnáct měsíců jsem dědečkem. Moje dcera povila dvojčata – chlapečka a holčičku – a z nich su oprděný!“ uzavírá pyšně a pěkně po moravsku Zdeněk Junák.