www.listyjm.cz

Brno, 9. září 2011 - Brněnská tenisová rodačka Lucie Šafářová (24) poprvé ve své kariéře vsadila letos na trenérku – ženu. Poslední měsíce žije ve stínu wimbledonské vítězky Petry Kvitové a nedávno se rozešla s dlouholetým přítelem Tomášem Berdychem. V polovině srpna jí sice patřila 29. příčka na ženském světovém žebříčku, ale sezonu má v plánu ukončit v první dvacítce. „Chtělo by to chodit častěji na síť, prostě samotnou hru zajímavěji a více promixovat,“ je si vědoma svých tenisových nedostatků Lucie Šafářová.

• Kde je ta Lucka, o které bylo tolik slyšet před čtyřmi pěti roky?

Dříve se stávalo, že jsem mnohokrát prohrála hned v úvodním kole, abych z ničeho nic celý turnaj vyhrála, když jsem dokázala porazit i světovou jedničku Heninovou. Měla jsem hrozné výkyvy. Letošní sezona je stabilní. Sice v ní nejsou vítězné turnaje, ale byla jsem dvakrát ve finále WTA. Čtvrtfinále Grand Slamu, které jsem hrála v roce 2007, je rovněž o tom, aby se sešly v jednom okamžiku připravenost, štěstí i herní pohoda.

• K tomu by vám měla pomoci i trenérka Srbka Biljana Veselinovičová…  

Ano. Veselinovičová přinesla do mé přípravy novou herní taktiku i strategii platící na různé hráčky. Přece jen zažitou techniku ve svém věku už moc měnit nemíním, a myslím si, že to ani není třeba. S Veselinovičovou jsme se už sžily. Věřím, že co nevidět přijde krásný výsledek.

• Proč jste se rozhodla právě pro Veselinovičovu?

Výběr trenérů není zase tak velký. S takovýmto člověkem navíc trávím 24 hodin denně, takže je důležité, aby šlo o někoho, s kým si budu rozumět, bude kamarádský, ale přitom ho musím respektovat. Chtěla jsem navíc vyzkoušet pracovat se ženou. Poznala jsem, že žena chápe ženu více. Veselinovičová pracovala s Mauresmovou i Srebotnikovou, takže jsem ji po turnajích vídala. Vždy mi přišla sympatická, taková pohodová. Mám před sebou půlku sezony, ve které neobhajuji téměř žádné body, takže možnost posunout se výše tady je. Kdybych se ale měla rozhodnout, zda být mezi deseti nejlepšími hráčkami na světě, nebo vyhrát Grand Slam, rozhodla bych se pro úspěch získaný přímo na kurtu.

• Kolikrát si kvůli tenisu zapláčete?

Stává se to. Tenis je sportem, při kterém můžete mít velký úspěch hrozně blízko, ale současně je neskutečně daleko. Letos jsem na Roland Garros ve druhém kole získala proti sedmnácté nasazené Julii Görgesové set a ve druhém vedla 4:2. Na první pohled byl zápas už zavřený, jenže nakonec jsem utkání prohrála (6:2, 5:7 a 2:6 – pozn. red.). Ve finále v Kuala Lumpuru jsem měla proti Dokičové dokonce mečbol, střetnutí jsem však ztratila v tiebreaku. Není jednoduché se se zklamáním vyrovnávat.

• Jak moc vás mrzí, když vás přeskakují hráčky včetně Petry Kvitové?

Petře úspěch přeji, protože si ho zaslouží. Na ostatní se moc nedívám, spíše se snažím pracovat sama na sobě. Kdybych sledovala jiné, musela bych se z toho zbláznit. Určitě se kouknu, kdo se v čem zlepšil, na čem zapracoval. Odmalička jsem chtěla vyhrát Grand Slam a bylo mi jedno jaký. I tak se totiž člověk zapíše do historie a to je už úspěch jako prase.

• Co je nyní třeba, abyste se dostala do první dvacítky?

Musela bych „trefit“ nějaký velký turnaj. Nebo výsledky zprůměrňovat a uhrát na každém z velkých turnajů aspoň tři, čtyři kola. Na US Open jsem vloni vypadla hned v úvodním kole, takže žádné body zde neobhajuji. Mohu tak bez jakéhokoliv stresu hrát svůj tenis.

• Podle mě jste na tenis až moc hodná, možná by to chtělo, abyste se aspoň občas zdravě naštvala…

Každý holt máme nějaký charakter, s tím se dá těžko něco dělat. Jsem prostě pohodový člověk. Možná by to chtělo být při tenise agresivnější, ale prostě jsem taková, jaká jsem. Na kurtu ale bojuji srdnatě o každý míč.

Petr Podroužek