Brno, 11. ledna 2011 - Marie Lastovecká je vůbec první Československou snajperkou, přežila tři životní partnery a druhá světová válka ji připravila o případné potomky. Kdyby si měla na plukovnickou uniformu pověsit všechny metály, kterými byla kdy vyznamenána, potom by se možná, pro jejich váhu, ani pořádně nenarovnala.
Za svoje služby byla vyznamenána pěti desítkami medailí. Tou nejcennější byla poctěna nedávno. Řádem Bílého lva vojenské skupiny. Vlastně tyto řády má dva. „Ten jeden mohu nosit prakticky kdykoliv, je to kopie, kdyby někdo zatoužil po originálu a chtěl ji z uniformy třeba strhnout. Tu opravdovou si mohu vzít jen na výjimečné události, takové mám nařízení od ministerstva obrany,“ poučuje Marie Lastovecká, která před pár dny oslavila devadesátiny.
Přání dožít se tak vysokého věku a ještě být tak čiperný, jako tato výjimečná osoba, musí mít snad každý, kdo se s touto ženou, bojující převážně v první linii, potkal.
I když chodí o berli, protože má zlomený krček v pravé noze. „Původně jsem chtěla jít na operaci, ovšem doktorka mi to rozmluvila, prý by to už nemuselo dopadnout. Tak jsem ji poslechla, ale měla jsem to risknout,“ zlobí se na své rozhodnutí Lastovecká. Když ji posloucháte, máte pocit, že snad ani nejde o Češku. Skoro třicet let totiž mluvila převážně jen rusky, což je na její mluvě znát. Narodila se v tehdejším Polsku, dnešní Ukrajině.
Marie Lastovecká bydlí dnes v jednom z brněnských, bývalých vojenských, bytů s vybavením už mnohé pamatujícím. Přesto je už na první pohled vidět, s jakou péčí je o vše dobře postaráno. Hodiny a hodiny si Lastovecká zpestřuje sledováním televizních zábavných pořadů. Jednu televizi má přitom v ložnici, druhou v obýváku. Nechybí zde ani DVD přehrávač. Na stěně jí visí obraz sestry, kterou vzala s sebou do války, ale je už patnáct roků na pravdě boží. Urnu s jejími ostatky má v ložnici. Po bytě našlapuje majestátně kočka Tereza, která prý poslouchá, jen když to uzná za vhodné.
Marie Lastovecká ji zachránila před osmi roky, když ji někdo nechal před domem ještě jako kotě. V jedné z prosklených vitrín obývací stěny není možné přehlédnout DVD válečný film Sokolovo. Tedy záběry z památného místa, ve kterém strávila Lastovecká jedny z nejhorších chvil života. „Moc se mně nelíbí. Martin Štěpánek tam zvláštně pózuje, vojandy mají krásné zelené sváteční uniformy, které jsme ani neviděly. Jsou načesané, namalované, říkám si, kdo natočil takové voloviny. Měl za námi přijít, abychom mu předvedli, jak to bylo. Sedí mi jen pan Chudík, který si ve filmu zahrál velitele Ludvíka Svobodu,“ říká plukovník Marie Lastovecká, která má plné právo takové věci srovnávat.
Se svým prvním manželem, jenž se narodil v Podkarpatské Rusi, ale byl vychován, vystudoval a pracoval v Praze, se potkala ve frontě na potraviny v polském Stanislavově. Tehdy ji pozdravil zcela neznámý muž, který už o pár hodin později požádal o její ruku. „Bylo to v době, kdy začaly zmatky a nervozita. Stála jsem ve frontě na chleba. Zastavil se u mě kolemjdoucí hezký mladý muž. Pozdravil, zeptal se mě na jméno, a potom i na to, kde bydlím. Dostala jsem strach, protože se už v okolí rabovalo a znásilňovalo. Nedal se však odbýt, tak jsem mu vše vyzradila. Večer se přišel představit, a že utíká před fašisty do Ruska, kde chce počkat až na nějakou akci namířenou proti Němcům, a že by si mě chtěl vzít. Nechtěla jsem se vdávat, bylo mi teprve sedmnáct. Dal mi týden na rozmyšlenou. Teta byla pro to, abych s Michalem odešla, neboť ona mě prý nebude moci proti případnému zvěrstvu ochránit. Tak jsem svolila. K rabování poté opravdu došlo, do vlaku jsme se dostali prakticky na poslední chvíli,“ popisuje své další životní kroky Marie Lastovecká.
Michal s Marií se přestěhovali do města Rjazaň, třicet kilometrů před Moskvu. Dlouho však na místě nezůstali. Němci rychle postupovali, lidé z města byli evakuováni do střední Asie. Michal opravoval motory, Marie pracovala v kolchozu s označením 500. Začátkem roku 1942 se v rádiu i novinách ozvala srdcervoucí výzva: Čechoslováci, kteří žijete na území Sovětského svazu, a to kdekoliv, přihlaste se dobrovolně do československé jednotky, která vzniká na Uralu v Buzuluku pod vedením Ludvíka Svobody. Přihlásili se snad všichni Češi, jež před Němci utekli.
„Také Michal se okamžitě sbalil a odjel. Měla jsem obavu, co budu sama dělat. Jenže jednotka teprve vznikala a nebylo jasné zda, na rozdíl od sovětů, budou nabírány i ženy. Nicméně mě manžel slíbil, že pokud to jen trochu půjde, tak se ozve. A opravdu. Za dva měsíce přišel telegram přímo od Ludvíka Svobody, abych se okamžitě hlásila do československé jednotky. To už válka zuřila naplno. Na nádraží jsem strávila s mnoha jinými, dětmi, ženami, starci, dva dny. Přednost totiž měly vojenské vlaky, které se na místě jen míjely. Z fronty jezdily vlaky s mrtvými, opačným směrem ještě ti živí,“ nezapomene nikdy na krušné chvíle Marie Lastovecká.
Do Buzuluku jela s přestupem v Čeljabinsku. Do vojenského tady oblékli každého, za kterého se někdo zaručil. Marie se do kasáren dostavila z konečných 38 jako šestá žena v pořadí. Pouze dvě byly vdané. Dodnes žijí čtyři. Dvě ještě v Praze a jedna v Moravské Třebové.
Na pozici snajperky se dostala zcela náhodou. Československá vojenská jednotka měla tehdy už za sebou úspěšné ostré cvičení pod dohledem přísných ruských generálů. Bylo také dané datum odjezdu našeho pluku na frontu. Zkoušely se však ještě nové ruské samonabíjecí kulovnice TOKAREV SVT 1940 s kapacitou deseti ran. Zbraň, kterou ještě dnes u nás koupíte za necelých deset tisíc korun, což je ale podle Lastovecké hodně.
„Velitel Svoboda se po vyzkoušení zbraní nakonec obrátil i na nás a řekl: děvčata jedeme na frontu, tak se aspoň naučte, jak se nabíjí a střílí. Každá z nás dostala tři náboje. Střílelo se na sto metrů. Velitel Jaroš mi podal pušku, suverénně jsem zalehla, prásk a desítka. Všichni se domnívali, že to byla náhoda, držela jsem totiž zbraň v ruce poprvé v životě. Nabila jsem podruhé, prásk, zase desítka, a to prakticky do stejného místa. Když jsem to dokázala i po třetí Jaroš rozhodl, že mě pošle do snajperského tříměsíčního kurzu. Bylo to náročné, hlavně se zbraň pořád dokola rozebírala a skládala, za všech možných situací. Na střelnici se donekonečna odstřelovali pomyslní snajprové. Původně jsme byly ženy dvě. Jenže Vanda vážně onemocněla tropickou malárií, takže se do pozemní války už nevrátila. Nakonec bojovala na Slovensku jako parašutistka,“ popisuje Marie Lastovecká, za jaké okolnosti zůstala jedinou československou snajperkou. Když se jí dostala stejná zbraň, se kterou uměla „čarovat“, do rukou dvacet roků po válce, nemohla ji ani pořádně uzvednout. I tak s ní ještě trefila devítku a osmičku.
Snímky z archívu Marie Lastovecké
Marie v bitvě u Sokolova ochraňovala velitele roty, který byl ale nakonec těžce zraněn. Za úkol měla zlikvidovat skryté kulometné hnízdo, které kosilo jednoho vojáka za druhým. Za chvíli bylo na promrzlém poli nespočetně mrtvých.
„Němci použili svítící kulky, z dávek se udělala ohromná červená duha. Ležela jsem přitisknuta k zemi obličej do vody, jak to šlo nejhlouběji. I tak mi kulky každou chvíli zacinkaly o přilbu. To bylo samé dzink, dzink. Byli jsme tak blízko, že jsem slyšela, jak někdo pořád velí německy: fair. Tehdy jsem to slovo zaslechla poprvé a nedokázala si představit, co by to mohlo znamenat. Pak jsem se naštvala. Z deseti nábojů jsem jich poslala na Němce devět, poslední si nechala pro sebe. V tu chvíli jsem totiž poprvé a naposledy ve válce pocítila strach. Představila jsem si, jak mě fašisté zajmou a budou mučit. Kulomet se po mé dávce přestal ozývat,“ má dodnes v živé paměti zaryté chvíle v roli snajperky Marie Lastovecká.
Když se následně o situaci dozvěděl velitel Svoboda, braly ho mrákoty. Snajperka šla totiž do útoku na vlastní pěst. Poté podobné akce ženám zakázal. Lastovecká musela zbraň vrátit a soustředit se na práci zdravotnice. I nadále však vždy zůstávala v první linii. Viděla umírat tisíce vojáků, kterým častokrát nemohla pomoci. Důležitou roli v tom všem ale hrálo obrovské cítění, obrovské vlastenectví, obrovská zodpovědnost. „Třeba voják mi umíral bez hlavy, která se odkutálela neznámo kam. Ale tlouklo mu ještě srdíčko. Byl to okamžik. Přichomýtla jsem se k němu hned po výbuchu. Jen jsem si pomyslela; bože můj, takový mladý a už jsi mrtvý. K čemu ty války jsou. V Sokolově jsem šla do útoku s rotou jako jediná žena, před námi byli jen Němci. Slyšela jsem, jak kolem mě létají kulky, ale vůbec jsem se nebála. Na takové situace se tak nějak psychicky připravíte. Jinak by člověk musel utéct. S manželem jsme měli jen štěstí, že jsme přežili,“ Blouznivé sny ale prý neměla, spávala v klidu. Vše se vrátilo až časem.
Některé z mnoha metálů, kterými byla Marie Lastovecká vyznamenána
S životním partnerem se potkala tak jednou měsíčně. Když projel kolem s tankem, a to se stačili tak maximálně pozdravit. Láska, sex, vzájemné vztahy, to vše kvete v každém čase, války nevyjímaje. O krátkodobý sex šlo především na frontě. Tam spíše člověk nevěděl, co bude za den, hodinu, minutu. „Ve vesnici, už si nevzpomínám na její jméno, jsme byly tři dívky ubytované v malém domku. Pojednou se pod okny ozval hrozný křik, běhali všude ruští vojáci, ozývala se střelba, vůbec jsme netušili, o co jde. Tři z nich zatáhli naši paní domácí do kůlny, kde ji znásilňovali. Naši kluci o nás měli strašný strach, takže dům hlídali až do rána. Také dotyčné odvedli na štáb, jak to s nimi dopadlo, to netuším, ale určitě je neušetřili. Pokud se ruský velitel dozvěděl o nějaké stížnosti na vojáka, tak ho na místě zastřelil. Bez vyšetřování, soudu, bez slitování,“ popisuje nepsaná pravidla Lastovecká.
Nejblíže smrti byla během bombardování v Karpatech. Tam jí vlétla střepina nad pravé oko, kde zůstala dodnes. Přišlo se na to až časem, na rentgenu, neboť jí často třeštila hlava. Střepina se však přilepila k lebce, takže ven jít nemusela a neplechu nedělá. Lastovecká jezdila i se sanitou, na kterou si troufla poté, co se naučila na traktoru rýt panenskou půdu na Uralu. Ruský gazík ale na Dukle dodnes nepochopitelně rozstřelila o strom.
S prvním manželem vydržela Lastovecká do skončení války. Michal byl poté zvědavý, kdo z rodiny přežil, jak to v Zakarpatské Rusi vypadá. Marie v tu dobu byla ještě s rotou po osvobození v Ostravě. „Chtěl se vrátit také pro to, že jeho nemocný vzdálený příbuzný mu slíbil udělat z něj svého nástupce, velitele milice celé oblasti. „Řekla jsem mu, že jsem nebojovala za Rusko. Položit život jsem byla ochotná za Československo. Tak navrhl, že půjdeme od sebe. Jenže se nechtěl rozvést, a tak mě tady nechal vdanou. Rozvod na dálku byl problém. Nakonec mě zachránilo, že byl manžel jedné mé kamarádky právník,“ říká nevlastní tchýně bývalé brněnské primátorky Dagmar Lastovecké. První životní partner Marie tedy zůstal na východě, pro druhého, lékárníka, nebyla, ale až po svatbě, dost lukrativní ženou, třetího přežila.
Vyznamenání nejvyšší - Řád Bílého lva
Dítěte se ovšem nedočkala ani s jedním. Za války na něj nebylo ani pomyšlení, později už byly proti zdravotní důvody. Musela na tři náročné gynekologické operace. Tělo bylo po válce pořádně zhuntované. Měsíce v dešti, hodiny proležené ve vodě, bez nároků na převléknutí do něčeho suchého. „Když jsem chtěla oblečení usušit, stoupla jsem si do větru. Prádlo nám dovezli jednou měsíčně, kdy už jsme měli vši. Dnes trpím těžkou artrózou.“
Poté, co pro rebelství Lastoveckou z armády vyhodili, si našla práci u Čedoku. Třicet let prováděla ruské a polské turisty po památkách Brna. A zvládla by to prý levou zadní i dnes, takovou má stále dobrou paměť. Maturitu si udělala, když jí bylo 36 roků. Za války spávala klidněji než po ní.
„Zrovna dnes jsem bojovala… někde došlo k bombardování, nebo jsme útočili, říkala jsem – utíkej doprava, utíkej doprava, já tady zůstanu a ty běž doprava, střílej, neboj se, střílej. V mysli mi zůstaly vzpomínky na mrtvé mladé kluky, vojáky, jak jim vrány vyklovávají oči. Když se občas podívám na válečný film, tak se ptám sama sebe – já jsem tam byla taky?“
Řády a medailemi byla Marie Lastovecká vyznamenána snad padesátkrát. Těžké je pro ni říct, kterých medailí si váží nejvíce. Tedy pokud pomineme Řád bílého lva vojenské skupiny. Ten by nevyměnila ani za možnost jmenování na generála.
Autor: Petr Podroužek, foto: Petr Podroužek a archiv Marie Lastovecké, koláž: Václav Buk
|
Grand Prix se do Brna vrátí už letos v červenci
Čeští vědci a vědkyně objevují hodnotu zapomenuté městské zeleně
Spin-off Masarykovy univerzity míří na trh s diagnostikou pohlavních chorob
Florbalové mistrovství světa mužů 2028 by se mohlo konat v Brně
Komentáře a dotazy k produktu
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.