Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky obecných soudů i Nejvyššího správního soudu, které odmítly Pecinovu žádost o poskytnutí informace - seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. listopadu 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa.
Poté, kdy Vrchní soud odmítl žádanou informaci vydat, se Pecina marně odvolával k ministerstvu vnitra a neuspěl ani při kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu v Brně.
Ministerstvo i správní soud Pecinovu žádost zamítly s tím, že zákon o poskytování informací se plošně nevztahuje na politické postoje lidí, protože představují soukromou oblast člověka.
Pecina podal proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost. "Vyslovil v ní názor, že i když samotné členství v politické straně bylo původně citlivým údajem, novelou zákona o ochraně osobních údajů bylo z výčtu citlivých údajů vyřazeno. Navíc podle něj členství v tak specifické organizaci, jakou byla KSČ, k datu 17. listopadu 1989, spíše než o politických postojích člena strany vypovídá o jeho mravních kvalitách a o osobním oportunismu," citovala z podání Pelcová.
Pecina byl přesvědčen, že se legitimita soudní moci odvíjí především od kvality soudců, tedy od "personálního substrátu" justice, a veřejná dostupnost všech relevantních informací o minulosti soudců, jak profesní, tak občanské, je ve vztahu k této legitimitě "condicio sine qua non" (bezpodmínečně nutnou podmínkou - pozn. aut.).
Politický režim, který by odmítl zveřejňovat informace o totalitní minulosti svých soudců, by byl podle Peciny zcela nedůvěryhodný, a "takový stát by nebyl demokratickým právním státem v materiálním smyslu". Lidem ve veřejné funkci přísluší navíc podle názoru stěžovatele snížená míra ochrany osobnostních práv.